Dohoda o narovnání a její dopady na základ daně z příjmů

Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v prosinci roku 2014 rozhodl ve svém rozsudku 2 Afs 140/2014-38 o případu, kdy se jednalo o daňovou uznatelnost nákladů vzniklých na základě dohody o narovnání. Náklady to nebyly zanedbatelné, jednalo se o 26 milionů Kč.

Autor: Mgr. Zdeněk Zralý, daňový poradce č. 3177

I. Narovnání

Téměř každodenně vstupují podnikatelské subjekty do závazkových vztahů. Uzavírají kupní smlouvy, příkazní smlouvy, pracovní smlouvy, smlouvy o zápůjčce, o úvěru a mnohé další. Jednou jsou v pozici věřitele, jednou v pozici dlužníka.

Ideální stav je ten, když obě smluvní strany plní, tak jak bylo ve smlouvě původně dohodnuto. V praxi tomu tak však vždy nebývá a to z různých důvodů. Jedním z nich může být to, že jsou mezi účastníky smluvního vztahu jejich práva a povinnosti sporná.

Pokud smluvní strany považují svoje práva na jedné straně a povinnosti na straně druhé za sporná, dává jim občanský zákoník – a to jak původní z roku 1964, tak také současný z roku 2012 – možnost uzavřít dohodu o narovnání.

Dohoda o narovnání je jedním ze způsobů zániku závazku. Podstata spočívá v tom, že uzavřením dohody o narovnání je dosavadní sporný závazek nahrazen novými právy a povinnostmi.

II. Skutkový stav případu

Historie případu začala v roce 2002, kdy daňový subjekt (dále také „stěžovatel“) na základě smlouvy o úvěru s Union bankou čerpal krátkodobý provozní úvěr ve výši 100 mil. Kč. Stěžovatel splácel úvěr a ještě téhož roku byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu ve výši 40 358 244,27 Kč, kde jistina činila 39 431 000 Kč, s novým dlužníkem a za účasti Union banky jako věřitelem. Od tohoto okamžiku tedy stěžovatel nebyl dlužníkem a samozřejmě tento dluh neevidoval ve svém účetnictví.

V následujícím roce spadla Union banka do konkurzu a došlo k postoupení pohledávky z titulu smlouvy o úvěru z Union banky na nového věřitele. Nový věřitel začal soudně po stěžovateli vymáhat dlužnou částku – jistinu – ve výši 39 431 000 Kč plus příslušenství. V mezičase byla pohledávka znovu postoupena na dalšího věřitele (dále jen „poslední věřitel“).

V roce 2007 byla mezi stěžovatelem a posledním věřitelem uzavřena dohoda o narovnání. Smluvní strany dohody se zavázaly, že stěžovatel, přestože nesouhlasí s existencí původního závazku, uhradí poslednímu věřiteli do konce roku 2008 částku 26 000 000 Kč a poslední věřitel do sedmi dnů po podpisu dohody vezme žalobu na stěžovatele zpět.

Vyvrcholením „příběhu“ je skutečnost, že v roce 2008 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola, jejímž výsledkem bylo doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2007 z důvodu neuznání částky 26 000 000 Kč jako daňově uznatelného nákladu.

III. Právní názor NSS

Argumentace správce daně pro vyloučení částky 26 000 000 Kč z daňově uznatelných nákladů – podpořená vítězstvím u Městského soudu v Praze – spočívala zjednodušeně v tom, že stěžovatel v dohodě o narovnání prohlásil, že původní závazek ze smlouvy o úvěru popírá, takže není možné „neexistující“ původní závazek nahradit závazkem novým z dohody o narovnání. Další výtka spočívala v tom, že stěžovatel původní závazek neevidoval v účetnictví, tím nebylo účetnictví vedeno správně, takže ani výsledek hospodaření a následně základ daně z příjmů právnických osob nebyl stanoven správně.

Stěžovatel namítal, že správce daně směšuje dvě věci, a to existenci a evidenci závazku. Dále uvedl, že závazek ve výši 39 431 000 Kč neevidoval v účetnictví, neboť jej považoval za sporný a pochybný. Není ale pravda, že by tento závazek neexistoval.

NSS se zaměřil na rozbor ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), konkrétně na část věty první – musí se jednat o výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. NSS konstatoval, že „Je konstantně judikováno, že mezi výdaji dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a očekávanými příjmy daňového subjektu má existovat přímý a bezprostřední vztah; konkrétní výdaj však nemusí nutně vždy vést k dosažení příjmu.“

NSS dále vytkl správci daně i Městskému soudu v Praze, že není správné posuzovat daný případ pouze z pohledu účetnictví, neboť se jedná o formální postup. Pokud je účetnictví neúplné, může daňový subjekt prokázat svá tvrzení i jinými prostředky než správně vedeným účetnictvím.

NSS konstatoval, že sice správce daně i soud nižší instance zjistili správně skutkový stav případu, ale učinili nesprávné právní závěry.

NSS uzavírá případ tím, že stěžovatel se v dané věci choval ekonomicky, neboť uhrazením 26 000 000 Kč nemusel hradit posledním věřitelem požadovaných 39 431 000 Kč, čímž „ušetřil“ více než 13 000 000 Kč. V tomto kontextu je zřejmé, že vynaložená částka 26 000 000 Kč splňuje definici uvedenou v § 24 odst. 1 ZDP, takže se jedná u stěžovatele o daňově účinný náklad!

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close