Rozsudek NSS – uplatnění odpočtu DPH

V červenci letošního roku vydal Nejvyšší správní soud velmi zajímavé rozhodnutí týkající se uplatnění odpočtu DPH. Zvláště se může hodit daňovým subjektům, u nichž správce daně rozporuje možnost uplatnit si DPH na vstupu.

Autor: Mgr. Zdeněk Zralý, daňový poradce č. 3177

Konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) 8 Afs 59/2013-33 ze dne 30. 7. 2014. Podstata sporu spočívala v tom, že daňovému subjektu – plátci DPH – (dále jen „stěžovatel“) bylo v rámci daňové kontroly doměřeno DPH za několik zdaňovacích období z let 2005 – 2007. Důvodem byla ta skutečnost, že dodavatel, který stěžovateli dodával materiál a stavební práce, nebyl v době uskutečnění plnění plátcem DPH. Jeho registrace byla zrušena správcem daně již v roce 2001.

Správce daně zdůvodnil svá rozhodnutí – platební výměry – tehdejším zněním zákona, podle kterého má plátce nárok na odpočet DPH při splnění dvou podmínek:

  1. přijaté plnění použije pro svoji ekonomickou činnost a
  2. nárok prokazuje daňovým dokladem vystaveným plátcem.

Ve zkoumaném případě nebyla podle správce daně splněna podmínka, že daňový doklad vystavil plátce. Jinak věcně nebylo sporu o tom, že plnění byla skutečně poskytnuta a byla u odběratele poskytnuta k jeho ekonomické činnosti.

Stěžovatel namítal, že nemohl vědět, že dodavatel není plátcem DPH, zvláště když jím poskytnutá plnění stěžovateli přesáhla obrat pro povinnou registraci a že jednal tedy v dobré víře. S touto argumentací neuspěl ani v odvolání u Finančního ředitelství v Praze a následně ani ve správní žalobě u Městského soudu v Praze, mimo jiné z důvodu, že si skutečnost, zda se u dodavatele jedná o plátce, může stěžovatel ověřit v seznamu plátců DPH.

Názor NSS

Stěžovatel se následně obrátil kasační stížností na NSS. NSS si nejprve položil následující právní otázku:

„Spornou právní otázkou v dané věci byla otázka, zda stěžovatel má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období, jestliže bylo nesporně prokázáno, že dodavatel uvedený na daňových dokladech, jimiž stěžovatel tento nárok prokazoval, nebyl v době vystavení těchto dokladů registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty. Stěžovatel se dovolává „dobré víry“ a tvrdí, že si této skutečnosti nemohl být vědom a samo toto zjištění nepostačuje k nepřiznání nároku na odpočet.“

Některé úvahy z rozhodnutí NSS:

  • systém ARES, ze kterého lze čerpat informace o plátcích, má pouze informativní charakter a nemohou být použity jako průkazný podklad pro soudní řízení ani nemůže být požadována náhrada škody, která by vznikla jejich využitím,
  • nebyla vyvrácena námitka stěžovatele, že si nebyl a nemohl být vědom, že dodavatel není registrován jako plátce,
  • městský soud se nevypořádal s odkazem stěžovatele na články 178 a 226 Směrnice rady 2006/112/ES a rozhodnutí Evropského soudního dvora C-438/09 ve věci Dankowski, kdy evropský soud konstatoval, že osoba povinná k dani má nárok na odpočet, jestliže při splnění všech zákonných podmínek přijala plnění od osoby povinné k dani i v případě, že tato osoba povinná k dani není registrována a že Evropský soudní dvůr rovněž konstatoval, že vnitrostátní předpis nesmí bránit uplatnění nároku na odpočet, je-li plnění poskytnuto osobou povinnou k dani, která není registrována,
  • NSS dále zmiňuje legislativní vývoj v ustanoveních řešících okamžik, kdy se osoba povinná stává plátcem za situace překročení obratu pro povinnou registraci; poukazuje na určitou nepřehlednost v systému „plátcovství“.

V závěru svého rozsudku NSS dává za pravdu stěžovateli a ruší jak rozsudek městského soudu, tak je zrušeno rozhodnutí odvolacího orgánu – finančního ředitelství.

Dále NSS problematiku dobré víry shrnuje:

„Dobrou víru či naopak povědomost o účasti na daňovém podvodu nelze určit jen na základě podkladů, které má k dispozici stěžovatel a které předkládá žalovanému. Naopak, posuzování vědomosti o účasti na daňovém podvodu je otázkou kontextuální. Pro dovození nedostatku dobré víry stěžovatele je třeba brát v potaz veškeré relevantní skutečnosti, v daném případě pak vzhledem k tomu, že nejde o „kolotočový podvod“, vyhodnocení možné vědomosti či nevědomosti stěžovatele patrně nebude natolik spletité. Závěr v tomto směru však jako prvnímu nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu učinit.“

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close